Ve středu jsme se s žáky devátých ročníků zúčastnili besedy „Jsem jedno ucho“. Teprve zde jsme si uvědomili, jak neviditelný může být sluchový handicap. V komunitním kruhu s námi totiž seděla paní, která z 80 % neslyšela, a my jsme si toho zpočátku vůbec nevšimli. Díky její vstřícnosti jsme si mohli formou malého experimentu vyzkoušet, jak vysokou hladinu zvuku potřebuje bez naslouchátka k tomu, aby porozuměla našim slovům.

V průběhu tohoto preventivního programu jsme si modelovali situaci s odezíráním – a překvapivě to nebylo tak snadné, jak jsme očekávali. Nejhůře jsme detekovali jednoslabičná slova, zvlášť když jsme je slyšeli (nebo spíše neslyšeli) mimo kontext. Uvědomili jsme si, kolika obtížím neslyšící lidé čelí, jak to ovlivňuje jejich každodenní život i sny, sebevědomí, a jak moc je tato skutečnost limituje.

Diskutovali jsme také o prevenci a ochraně sluchu – měřili jsme si citlivost našeho sluchu na vysokých frekvencích. Hluk nad 85 decibelů už nám škodí. Debatovali jsme o poslechu hudby prostřednictvím sluchátek, o návštěvách koncertů či kinosálů. Poškození sluchu je totiž nevratné, nelze jej operovat. Pomoci mohou částečně naslouchadla, která jsme si mohli také prohlédnout.

V rámci napínavého kvízu o merch projektu ,,Jsem jedno ucho” nás zaujaly statistiky:

•  500 000 lidí v Česku trpí sluchovými obtížemi, 
• 10 000 používá znakovou řeč. 

Z besedy jsme odcházeli s hlubším porozuměním, respektem a empatií k lidem s postižením sluchu, ale také s vědomím, že slyšet není samozřejmost.