Když jsem poprvé slyšela o dobrodružné expedici v rámci DofE, vůbec jsem netušila, co od toho čekat. Znělo to jako něco velkého, možná až moc. Ale právě proto jsem do toho šla. Chtěla jsem zjistit, co ve mně je. A teď, když se ohlížím zpátky, vím, že to bylo jedno z nejintenzivnějších a nejpřínosnějších dobrodružství, jaké jsem kdy zažila.

Celá expedice je rozdělená na dvě části cvičnou a ostrou. Ta cvičná je vlastně takový trénink. Učíme se, jak se orientovat podle mapy a kompasu, jak přežít v přírodě, jak si uvařit na vařiči, postavit stan a hlavně, jak spolupracovat v týmu. Všechno to probíhá pod dohledem učitelů, kteří nám dávají tipy a pomáhají, když něco nejde. Jsme tam v týmech po čtyřech až osmi lidech, takže si musíme poradit jako skupina. Všechno řešíme společně i ty malé krize, které se v lese stanou velkými.

A pak přijde ostrá expedice. To je ta opravdová zkouška. Tentokrát už bez učitelů po boku jen s jejich dohledem z dálky. Jsme sami sebou, odkázaní jeden na druhého a na svoje schopnosti. Není tam žádný signál, žádný mobil (kromě krizového, co má vedoucí), žádný TikTok, žádný Netflix. Jen les, déšť, horko, únava… a my. Musíme zvládnout trasu, postarat se o sebe, řešit problémy, vařit, plánovat, být tým. Není to vždycky jednoduché. Někdy prší, někdy zabloudíme, někdy si lezeme na nervy. Ale právě to z nás dělá silnější lidi.

Ten pocit, když jsme došli do cíle unavení, špinaví, ale s úsměvem na rtech byl k nezaplacení. Nešlo jen o to dojít. Šlo o to, co jsme cestou prožili. Jak jsme se naučili poslouchat jeden druhého, plánovat, být zodpovědní a nevzdávat se. A hlavně, jak jsme si uvědomili, že dokážeme mnohem víc, než jsme si mysleli.

Tahle expedice nebyla jen o přírodě. Byla o překonávání sebe sama. O respektu k přírodě, k ostatním i k sobě. A o zážitcích, které si člověk nese v srdci dlouho. Věřím, že právě tohle z nás dělá lepší lidi, ne jen pro DofE, ale pro život.

Kristýna Žlebková 8.A

Celou fotogalerii najdete na školním Facebooku.