Život pro jiné

Ludmila Krausová

Jsem Maxmilián Hubička – hasič. Chtěl bych vám vyprávět podivnou příhodu.

Nedaleko mého domu vypukl požár. Malá vila bohatého podnikatele. Měl početnou rodinu, tři uklízečky, kuchařku a zahradníka. Museli jsme zkontrolovat, zda uvnitř nikdo nezůstal. I při tom vysokém riziku. Velitel zásahu poslal mě a tři další hasiče na průzkum domu. Všechno bylo normální až do chvíle, než jsem ucítil kouř. Tohle se mi ještě nestalo. Otočil jsem se, že vyběhnu a zkontroluju, zda je vše v pořádku, ale nemohl jsem. Bránila mi zeď ze spadaných trámů. Snažil jsem se je odtlačit. Marně.

Nad sebou slyším zlověstné rupnutí. Nemám odvahu zvednout hlavu. Něco mě přirazí k zemi. Celým tělem mi projíždí bolest a v nohách ustává. Plíce se mi plní kouřem. V tu chvíli jsem smířen se svým osudem.
„Maxmiliáne! MAXI!“ slyším odněkud tlumené hlasy, které se stále zeslabují, až nakonec utichnou úplně.

Otevřel jsem oči. Nic mě nebolelo. To už je po všem? Vidím nebe poseté malými i velkými hvězdami. Periferně vidím i rozmazanou velkou kouli Měsíce. V nose mě štípe kouř. To mě kluci přece jen vytáhli ven? Otočím hlavou. Před domem, topícím se v ohnivém moři, pobíhá nebo i stojí několik křičících postav. Mezi nimi stojí u podivného povozu čtyři muži. Vypadá to, jako když pumpují. Na podvozku bylo spoustu páček držících ramena pumpy a dlouhá hadice a zvon. Hadici u domu drželo několik dalších mužů a na oheň dopadala sprcha vody z malebného rybníčku vzdáleného ani ne 10 kroků. Vstal jsem a přišel blíž. Ve skutečnosti to bylo úžasné vozítko. Dotkl jsem se kola, které se okamžitě začalo měnit.

O chvíli později se mi naskytl pohled na něco, co vypadalo jako primitivní parní stříkačka. Měla komín, schránku, tlakoměr, hadičky a páčky. Lidé kolem mě vypadali trochu starší. Jejich oblečení se také změnilo, hasiči měli jiné uniformy než já, ale ničeho si nevšimli a dál hasili hořící dům.  Pomalu jsem se opět dotkl stroje. Objevila se na něm lavička a přibyli koně. Mezi lidmi pobíhali vřískající děti, které se rodiče marně snažili od ohně odehnat. Starší lidé se mlčky dívali do ohnivého tance, jakoby v něm viděli pomalu končící mládí.

Další dotyk změnil celou scénu. Dům byl větší. Lidé tu skoro žádní nebyli. A vůz mi připomněl auto, ve kterém jeli hasiči ve filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny.“ Musel jsem se tomu prostě usmát. Přijela další dvě auta. Velice podobná tomu, co zde již stálo. Hasila společně. Byla to úchvatná podívaná, tedy alespoň pro někoho, kdo je hasič. Znal jsem i historii, a tak mi bylo jasné, že přijde poslední změna.

Stál jsem před velice dobře známou cisternou. Kolem pobíhali kolegové, přátelé. Vila byla uhašena. Mezi hasiči se objevily i jiné barvy kabátců. Rychlá záchranná služba! Když probíhali kolem mě, viděl jsem sám sebe bez života…

O pár dní později se konal pohřeb. Mou rakev z černého leštěného dřeva nesli mí nejbližší. Otec, bratři a nejlepší kamarád. Při smuteční řeči vyzdvihli hlavně mé zásluhy. Ale co je to platné, když mé ženě se už nikdy nevrátí ten muž, do kterého se zamilovala, a naše děti budou bez otce? Kdyby mě viděli, nejspíš by se smáli, že brečím jako malá holka. Jsou úžasní, všichni. Kolegové nasazují život pro jiné, klidně i cizí. Manželka je na mě hrdá a mé děti, až to pochopí, budou jednou jistě také. Jsem rád, že jsem je všechny v životě měl. Teď se tam někde připojím k obětavým a statečným lidem, které  jsem spatřil v posledních vteřinách svého života. S těmito myšlenkami jsem se rozplynul ve světle.